toto je jenom takové popsaní pocitů Katniss při útoku požádu v aréně (Hunger Games: Aréna Smrti)
Dusím se.Nemohu dýchat.
Sípám,díky hlíně padající do mých
úst.Nedokážu se pohnout.Cítím palčivou bolest rozplývající se po celé mé
noze.Očima podlitýma červenou barvou vidím velkou popálenou a částečně
seškvařenou ránu na stehně od ohně,který na mě poslali tvůrci her,v domnění že
mě zabije nebo aspoň zmrzačí.Evidentně se jim druhá možnost povedla.
Vidím větev spadlou přede
mnou,kvůli jíž jsem zakopla.Větev,která patřila k součástí něčeho
živého,ke stromu buku,na kterém jsem ještě před několika minutami spala
v hlubokém spánku.
Aspoň na pár přerušovaných hodin
od hlídání,jestli mne zrovna v tuto chvíli nepozoruje nějaký další splátce
toužící po výhře,který by mne mohl během několika minut zabít,ačkoliv jsem asi
2o metrů nad zemí,jsem mohla usnout a zapomenout na touhu přežít,na strach že
zemřu.Že zklamu moji sestru Prim a matku.Jediný kdo by jim zbyl,by byl Gale,který
by pro ně obstarával jídlo a dával by na ně pozor,tak,jak jsem ho žádala.A
já,jako můj zesnulý otec,bych už byla jenom vzpomínkou obětavé sestry.Vzpomínkou
na pochmurný život.
Teď už větev nepatří
k ničemu a já si jen uvědomuji,že já už taky ne.V jasně zelených očích se mi
zableskne bezmoc,smutek ale nejvíc ze všeho..vztek.
Nenávidím Kapitol,nenávidím
prezidenta Snowa a ze všeho nejvíc,nenávidím tyhle hry.
Žádné komentáře:
Okomentovat