Ve vzduchu cítím
něco zvláštního.Jako kdybych cítila emoce všech lidí z jedenáctého kraje
na den sklizně.Cítila jsem strach..bylo mi z toho na zvracení.Vidím ji...na
stromě,který kdysi moje maminka i s mým už nežijícím dědečkem,zasadila.Ze
semínka se stal velký,silný strom,na kterém už od narození máme já a Emily
takové malé útočiště.Vybíhám za ní.Rychlostí světla vylézám na strom a už sedím
vedle ní.
,,Emily,co tu děláš takhle brzo ráno?“ ptám se jí
s obavami.
,,Zvykám si.“
,,Ale na co?“
,,Dneska je Den sklizně,zapomnělas?“ nevěnovala mi jediný
pohled, ,,Kdyby jsi byla vybrána,všechny ty věci co jsi doteď dělala ty,bych
dělala já.A i kdyby jsi vybrána nebyla,chci ti pomoct.Už od doby co umřel
dědeček a otec,jste na všechno s mamkou samy a já chci pomoct.“ poprvé na
mě pohlédne a v jejich očích vidím soucit a odhodlaní. Na dítě,kterému je
teprve dvanáct let,umí hrozně moc porozumět.Já ne i když jsme stejně staré,dvojčata,nejsme
stejné.Každá jsme jiná.Kéž bych taky měla takovou vlastnost.Nejsem ani zdaleka
jak moji sourozenci.Všichni jsou po mamince.Sebevědomí,odhodlaní,milí a takový
ti miláčci,které si všichni zamilujou.Já jsem po otci.Stydlivá a nenápadná.Ale
částečně jsem za to ráda,že jsem po něm.Jsem zdatná,vzručná a chytrá.ale někdy
je potřeba trochu víc.
,,Mě nevyberou.Jdu tam teprve poprvé.Moje šance na výběr je
minimální.“ Odpovím.
,,A co kdybych byla vybrána já?“ zeptá se mě ještě
smutnějším tónem,než před chvílí.
,,Tak to bych šla místo tebe.Udělám pro tebe cokoliv,přece
jenom,si jako moje druhé já.“Nadhodím úsměv a obejmu ji.Ona mi obejmutí
opětuje. Seskakuju ze stromu a kráčím směrem k lesu.Přes rameno se ještě
ohlédnu na Emily.Kouká mým směrem a na rozloučenou mi zamává.Otočím se vpřed a
jdu dál.Jediné o co se v tuto chvíli snažím,je nemyslet na losování a na
strach,jestli budu já nebo Emily vybrána.
Žádné komentáře:
Okomentovat