Rue- kapitola 3

V momentu,kdy jsem se prudce otočila abych si ho prohlédla ještě než odletí,jsem ztratila rovnováhu a větev se mi vymanila z mého sevření.Naštěstí pode mnou byla tenčí a poměrně menší větev,takže když jsem začala padat,zachytila jsem se jí.Ohlédla jsem se kolem sebe jestli opravdu drozd opravdu odletěl,po tom co jsem se namáhavě vyškrábala zpět na větev poblíž slunečních paprsků.Vzdychla jsem,jelikož mé zklamaní bylo větší než jsem si myslela.Díky drozdům,teda ,,reprodrozdům“ jsme posílali zvuky,aby lidé ukončili nebo začali práci na polích a sadech.Byli to takové naše hodiny.Reprodrozdi byli vytvořeni v Kapitolu...byli vylepšení,takže když uslyšeli nějakou melodii,zopakovali ji.To byla jediná věc,za co jsem byla Kapitolu vděčná...

Nikdy dřív jsem reprodrozda,vlastně ani drozda neviděla.Velice dobře splývají s prostředím lesa a když se vyplaší,jsou zmatení a za velkého ptačího řevu odletí.To já jsem vždycky udávala tón,aby ho zopakovali.Vždycky,když se začínalo stmívat jsem udala čtyři tóny a reprodrozd ho zopakoval,ta melodie se zachytila v paměti i jiných reprodrozdů,začali ji pozpěvovat a lidé ji uslyšeli,tudíž přestali pracovat a šli domů ke svým rodinám.Nikdy nevěděli,že to já jsem malá ručička,točící se pořád dokola dokud nenarazí na bod podle kterého lidé budou vědět,že jejich denní práce skončila.Nikdy to nevěděli.

Začínalo se rozjasňovat víc a víc a slunce sálalo teplo víc než předtím,než sem se vydala na tohle místo,ke stromu.I když jsem věděla,že v tento smutný den nikdo nepracuje aby se mohli všichni rodiče svých dětí ujistit,že vědí že je milují nade vše,jsem udala čtyři tóny.Naráz se z koruny stromu na jehož větvích jsem seděla vynořil ten pták,jakého jsem toužila vidět už věčnost.Byl takový,jakého jsem si ho představovala ve svých snech,kde jsem dokonce létala po jejich boku.Jeho melodie byla mnohem hezčí,než ta,kterou jsem ze sebe dostala já.Tóny byli čisté,jasné a hlasité.Zaposlouchala jsem se do ní.Bylo to,jako když mi dědeček zpíval ukolébavku na dobrou noc,když jsem nemohla usnout,dřív,než sám odešel z tohohle světa.Naráz reprodrozd utichl.Jelikož to byl jeden z mých,možná posledních okamžiků v lese a poblíž tak krásného zvířete,zopakovala jsem melodii ještě jednou.Zazpíval ji ještě hezčeji,než tu předešlou,jako kdyby věděl,že je to jedna z mých posledních...

Stoupání k nebi

,,Kolem mne se pohybuje krajina,rychle.Nejdřív se zdá,že její rychlost stíhám,ale po chvíli pozorování se mi nakonec všechno shlukne do jedné velké šmouhy.Nerozeznám od sebe nic.Auta přede mnou jedou stále pomaleji,auta za mnou zrychlují víc a víc.Jsme v pasti.Nezbývá jiná možnost,než přidat a vyjet ze zástupu aut a riskovat svůj život.Rychlost mi teď už nedovolí vidět vůbec nic.Kolem je temnota a krajina jakoby zmizela.Prodíráme se větrem,který nám brání k větší rychlosti.Míjíme první vůz.Krátce se podívám na člověka co sedí za volantem.Když zaostřím na ženu která řídí,vidím její hrozný výraz ve tváři.Přeskakuje očima po našem autu a pak se koukne rovně.

Otevře pusu.Něco říká.Z úst jí vyjde jediné slovo. POZOR.

Než se otočím,cítím ostrý náraz.Auto se silně zatřese a převrátí střechou dolů.Cítím po celém těle bolest.Zachvátí mě panika.

Co se stalo?!

Žije moje rodina?! Je v pořádku?!

Zvládnu se převrátit na bok a zadívám se směrem ke střeše auta.Skrz ní prochází trhlina.Vidím jak se dýmící kouř zvedá ve spirálách k nebi...To je vše co si pamatuji.“ odpovím doktorovi,který mě upřeně sleduje.

Rue- Kapitola 2

Vcházím do lesa a prodírám se silnými keři s ostrými trny.Cítím bolest,zabodáváním trnů do mé kůže mi na ruce začíná rašit malá změť krve.Jelikož jsem na takové věci zvyklá a stává se mi to poměrně každý den,tak si červené tekutiny nevšímám.Jdu pomalu,slyším můj tlukot srdce a praskání suchých smrkových větviček pode mnou.Ačkoliv mi nic nehrozí,žádné nebezpečí,pořád se kolem sebe ohlížím,jakoby na mě každou chvíli měla zaútočit nějaká dravá zvěř.

Kráčím asi 1o minut,než dorazím na předem určené místo,na které chodím už několik let.Začínám cítit měkkou trávu pod mýma nohama a osvěžující vůni květin,jsem na místě.Automaticky koukám směrem nahoru a sleduju strom,tak starý a mohutný.

V malém okamžiku se zachytím za menší větev a v dalším se pevně tisknu ke stromu,abych nespadla.Až jsem ve výši několika metrů,usedám na větší větev,pokrytou mojí dětskou dekou,kterou jsem si potaji vzala asi už v deseti letech.Měla jsem ji moc ráda a nerada jsem věci brala bez zeptání,ale věděla jsem že by mi to rodiče nedovolili.Jsme velice chudá rodina,asi jako většina v tomhle kraji,ale měli jsme čím dál tím větší problémy s penězi.Úroda byla rok od roku menší a stromy už pomalu začínali stárnout jenže na koupi jiných jsme neměli.Sotva máme co jíst...Ale až bude dneska vylosování nových splátců,kam půjde „většina“ z nich zemřít, udělám pro rodinu co je třeba aby se měli dobře a nehladověli.Určitě nebude vadit,když se moje jméno v osudí objeví tak třikrát,výměnou za oblázky.Aspoň by moje rodina získala pár kozích sýrů a přísun obilí na celý rok.

Zakázala jsem si o tomhle přemýšlet.Ze sedu jsem se pomalu vyhoupla na nohy a podívala na rozvětvenou korunu stromu.Byl tak mohutný,že jsem neviděla žádnou škvírku,kterou by pronikl alespoň malinký paprsek slunečního svitu,dokud jsem se nepodívala až k té nejvyšší větvi.Vzchopila jsem se a s verbou jsem začala lézt.Po několika minutách jsem už nemohla,ale dlouhé a složitě prorostlé větve mne neodradili od touhy dostat se k teplému slunečnímu svitu.Už,už jsem se blížila,ale v tom kolem mě proletěl pták tak krásný a cítila jsem z něho takovou odvahu a statečnost,že jsem se zastavila.Byl to drozd.

Útok ohně (Katniss-Hunger Games)

toto je jenom takové popsaní pocitů Katniss při útoku požádu v aréně (Hunger Games: Aréna Smrti)

Dusím se.Nemohu dýchat.

Sípám,díky hlíně padající do mých úst.Nedokážu se pohnout.Cítím palčivou bolest rozplývající se po celé mé noze.Očima podlitýma červenou barvou vidím velkou popálenou a částečně seškvařenou ránu na stehně od ohně,který na mě poslali tvůrci her,v domnění že mě zabije nebo aspoň zmrzačí.Evidentně se jim druhá možnost povedla.

Vidím větev spadlou přede mnou,kvůli jíž jsem zakopla.Větev,která patřila k součástí něčeho živého,ke stromu buku,na kterém jsem ještě před několika minutami spala v hlubokém spánku.

Aspoň na pár přerušovaných hodin od hlídání,jestli mne zrovna v tuto chvíli nepozoruje nějaký další splátce toužící po výhře,který by mne mohl během několika minut zabít,ačkoliv jsem asi 2o metrů nad zemí,jsem mohla usnout a zapomenout na touhu přežít,na strach že zemřu.Že zklamu moji sestru Prim a matku.Jediný kdo by jim zbyl,by byl Gale,který by pro ně obstarával jídlo a dával by na ně pozor,tak,jak jsem ho žádala.A já,jako můj zesnulý otec,bych už byla jenom vzpomínkou obětavé sestry.Vzpomínkou na pochmurný život.

Teď už větev nepatří k ničemu a já si jen uvědomuji,že já už taky ne.V jasně zelených očích se mi zableskne bezmoc,smutek ale nejvíc ze všeho..vztek.

Nenávidím Kapitol,nenávidím prezidenta Snowa a ze všeho nejvíc,nenávidím tyhle hry.

Rue- kapitola 1.

Probouzím se a lapám po dechu.Sotva dýchám.V noci mě navštívila další noční můra.I když mám oči otevřené nic nevidím,není víc jak 6 hodin.Na posteli nenahmatám nic..což mě znepokuje.Naše stará hadrová deka,pod kterou spíme,já a moje stejně stará sestra,je avšak stále teplá.Vstanu a poslepu najdu závěsy od okna.Díky mým zkušenostem,že každé ráno vstávám za tmy abych ještě vykonala své povinnosti,se dostanu kamkoliv v našem domě bez pomoci světla.Rychlým trnutím odhrnuju závěsy.Na mne se valí ostrá záře slunečního světla.Moje sestra nikde.Sbíhám schody a vycházím z domu.

Ve vzduchu cítím něco zvláštního.Jako kdybych cítila emoce všech lidí z jedenáctého kraje na den sklizně.Cítila jsem strach..bylo mi z toho na zvracení.Vidím ji...na stromě,který kdysi moje maminka i s mým už nežijícím dědečkem,zasadila.Ze semínka se stal velký,silný strom,na kterém už od narození máme já a Emily takové malé útočiště.Vybíhám za ní.Rychlostí světla vylézám na strom a už sedím vedle ní.

,,Emily,co tu děláš takhle brzo ráno?“ ptám se jí s obavami.

,,Zvykám si.“

,,Ale na co?“

,,Dneska je Den sklizně,zapomnělas?“ nevěnovala mi jediný pohled, ,,Kdyby jsi byla vybrána,všechny ty věci co jsi doteď dělala ty,bych dělala já.A i kdyby jsi vybrána nebyla,chci ti pomoct.Už od doby co umřel dědeček a otec,jste na všechno s mamkou samy a já chci pomoct.“ poprvé na mě pohlédne a v jejich očích vidím soucit a odhodlaní. Na dítě,kterému je teprve dvanáct let,umí hrozně moc porozumět.Já ne i když jsme stejně staré,dvojčata,nejsme stejné.Každá jsme jiná.Kéž bych taky měla takovou vlastnost.Nejsem ani zdaleka jak moji sourozenci.Všichni jsou po mamince.Sebevědomí,odhodlaní,milí a takový ti miláčci,které si všichni zamilujou.Já jsem po otci.Stydlivá a nenápadná.Ale částečně jsem za to ráda,že jsem po něm.Jsem zdatná,vzručná a chytrá.ale někdy je potřeba trochu víc.

,,Mě nevyberou.Jdu tam teprve poprvé.Moje šance na výběr je minimální.“ Odpovím.

,,A co kdybych byla vybrána já?“ zeptá se mě ještě smutnějším tónem,než před chvílí.

,,Tak to bych šla místo tebe.Udělám pro tebe cokoliv,přece jenom,si jako moje druhé já.“Nadhodím úsměv a obejmu ji.Ona mi obejmutí opětuje. Seskakuju ze stromu a kráčím směrem k lesu.Přes rameno se ještě ohlédnu na Emily.Kouká mým směrem a na rozloučenou mi zamává.Otočím se vpřed a jdu dál.Jediné o co se v tuto chvíli snažím,je nemyslet na losování a na strach,jestli budu já nebo Emily vybrána.

posy's blog?

ahojte,
jelikož nade všechno miluju knihy a psaní,tak jsem se rozhodla vytvořit tento blog:)..mám ráda sci-fi a fantasy,takže ode mě očekávejte příběhy a články tohoto typu.pokusím se dělat i nějaké recenze,ale ty moc nemusím..jakože neumím je psát.
možná mě někteří znáte ze stránky Fanoušci Hunger Games CZ/SK na internetové síti Facebook,kde dělám adminku..z toho vyplívá,že jsem úplně megasuper fanoušek Hunger Games♥.stránku mám hrozně ráda♥..
tak a to je asi vše,doufám,že se Vám tu bude líbit:)
xoxo Posy

btw.jo,Petta a Katniss jsou úžasní!♥