Barvy..krása všeho.

Co by se stalo,kdyby se z života vytratily všechny barvy? Napadlo vás to někdy?
Kdyby svět naráz ztmavnul.. a všechno by bylo jen černobílé,jako ty staré filmy,které mne vždycky uchvacovaly...ale takhle bych žít nemohla.
Nemohla bych žít s domněním,že nevím jak vypadá zelená barva jehličí,kterým je obalený kmen stromu nebo barva křehkého listu pivoněk,které tak úžasně voní.Zeleň v lese,kam tak ráda chodím.Zeleň,kterou tak zoufale potřebuju mít kolem sebe každičký den.
Žlutá,když se procházím hustým lesem a jen malými mezírkami mezi listy ke mně doletí sluneční paprsky a spočinou na mojí kůži,která následně zesvětlí.
Nebo krvavě červená,kterou se vždycky zahalí celý obzor na konci dne,když slunce střídá měsíc.Obyčejně bílý,silně zářící útvar..který je tak prostý,ale tak nádherný.Na který se při každém úplňku koukám z mého pokoje,třeba až do doby,kdy ho zase nevystřídá slunce.
Fialová nebo růžová,která se objevuje na mých oblíbených květinách,hortenziích.Na těch malých květinách,které v celku,když se spojí,vytvoří úžasný velký květ.
Hnědá,jako barva očí člověka,na kterého se tak ráda koukám.
Šedá,když čistě modrou oblohu vystřídají mraky,které snesou kapky vody,které na mne dopadají a osvěžují mou rozpálenou pokožku v období léta.V tu dobu jsem tak šťastná,že se roztančím a vidím všechny ty barvy okolo.Kapky na mne stále dopadají a já jen běhám po louce a rozeznávám barvy okolo mne.Tam na té pampelišce,žlutá.Kopretina tam vzadu,bílá jako sníh.Zelená všude kam se podívám,vlhká tráva,která si prodírá cestu mezi mými prsty u nohou.A tam ten strom...vlastně všechny stromy.Ta struktura kůry,tmavě hnědá..až do černa.A místy nazelenalá kde se usadil mech.
Modrá,jako moře,které mám tak ráda.Vlny,tříštící se o skály.Šumění pěny,která se vozí na vlnách až ke mne na pláž.Chladný pocit protékající vody která se dere kolem mne,aby se dostala zpátky do moře.Průzračné vody....
Barvy.Barvy jsou tak nádherné,ale přitom je vnímáme jako takovou samozdřejmost.....barvy.Slovo,nad kterým přemýšlím celý den a obávám se,že i po tom co jsem je sem sepsala,na ně budu myslet.
BARVY.

&
Twilight sága má úžasné soundtracky u kterých se dobře přemýšlí (teda aspoň mně)..zvlášť o takových "zvláštních" tématech,jako jsou barvy.

just something #1

Proč milujeme hudbu?

Na takovou otázku už dlouho hledám odpovědět.Ve skutečnosti jsem ji ale věděla už od začátku...
Hudba nám pomáhá řešit problémy,uklidnit se,užívat si života,necítit se sám,vypustit své pocity ze sebe (ano,v mém případě hlavně pláč).
Občas si říkám,že není nikdo kdo mi rozumí..Ale pak si pustím nějakou písničku a hned mám někoho s kým ten problém mohu řešit...s Taylor,Demi,Christinou,Florence and The Machine,Jasonem,Coldplay a dalšíma.
Text,který skládají z vlastních pocitů,má cosi společného se mnou.A díky tomu se cítím líp.
Milujem hudbu,protože se poté necítíme sami a zbytečně.Cítíme jakoby v každém z nás něco bylo,něco úžasného..že zapadáme...
A díky hudbě se cítím vyjímečně..pomáhá mi cenit si života a užívat si ho,jak jen to je možné.

                                                                                                                                  Thanks,guys♥

Procházka vánočním městěm

Když už jsme měli ty Vánoce,tak vás sem dám ještě takový menší výtvor ve vánoční atmosféře:)

Jdu rovnou za nosem.Cítím chlad padajících vloček na moji tvář.Rozcuchané vlasy jakoby pocukrované sněhem mne hřejí na hrdle.Všude je ticho,slyším pouze projíždějící auta a tlumenou melodii vánočních koled vycházející z rodinných domů.Zahledím se do okna nejbližšího domu.Vidím dva malé chlapce,kteří pomáhají své mamince zdobit cukroví.Popojdu o kousek dál.Zahlídnu starou paní zdobící stromeček a malou holčičku,která se pokouší pověsit baňku.Zamyslím se...

Vzpomenu si,jak jsem taky jako malá tak pomáhala babičce.Jak jsem se urputně snažila zavěsit baňku,co nejvýš jsem dosáhla.Jak jsem krásně psala dopis pro Ježíška.Ta atmosféra spokojené rodiny byla úžasná.Když jsem s nadějí doufala,že dostanu to,co jsem si přála celý rok.

Z myšlení mě odtrhla vůně čerstvě upečeného cukroví.Uvědomila jsem si,že mířím do středu města.Všude okolo mě byly rozsvícené výlohy s vánoční výzdobou.Procházela jsem uličkou stánků a obchodů.Nade mnou jsem viděla barevné shluky světýlek zavěšené na městských lampách.Najednou jsem ucítila úžasnou vůni.

Byla tak zvláštní!Směs horkých kaštanů,perníků a kávy.Viděla jsem šťastné rodiny s neustálým úsměvem na tváři.Radovali se z vánočních svátků a lásky.Zesmutněla jsem a rychle pospíchala domů.Daleko za mnou jsem ještě slyšela jejich smích...

Rue- kapitola 3

V momentu,kdy jsem se prudce otočila abych si ho prohlédla ještě než odletí,jsem ztratila rovnováhu a větev se mi vymanila z mého sevření.Naštěstí pode mnou byla tenčí a poměrně menší větev,takže když jsem začala padat,zachytila jsem se jí.Ohlédla jsem se kolem sebe jestli opravdu drozd opravdu odletěl,po tom co jsem se namáhavě vyškrábala zpět na větev poblíž slunečních paprsků.Vzdychla jsem,jelikož mé zklamaní bylo větší než jsem si myslela.Díky drozdům,teda ,,reprodrozdům“ jsme posílali zvuky,aby lidé ukončili nebo začali práci na polích a sadech.Byli to takové naše hodiny.Reprodrozdi byli vytvořeni v Kapitolu...byli vylepšení,takže když uslyšeli nějakou melodii,zopakovali ji.To byla jediná věc,za co jsem byla Kapitolu vděčná...

Nikdy dřív jsem reprodrozda,vlastně ani drozda neviděla.Velice dobře splývají s prostředím lesa a když se vyplaší,jsou zmatení a za velkého ptačího řevu odletí.To já jsem vždycky udávala tón,aby ho zopakovali.Vždycky,když se začínalo stmívat jsem udala čtyři tóny a reprodrozd ho zopakoval,ta melodie se zachytila v paměti i jiných reprodrozdů,začali ji pozpěvovat a lidé ji uslyšeli,tudíž přestali pracovat a šli domů ke svým rodinám.Nikdy nevěděli,že to já jsem malá ručička,točící se pořád dokola dokud nenarazí na bod podle kterého lidé budou vědět,že jejich denní práce skončila.Nikdy to nevěděli.

Začínalo se rozjasňovat víc a víc a slunce sálalo teplo víc než předtím,než sem se vydala na tohle místo,ke stromu.I když jsem věděla,že v tento smutný den nikdo nepracuje aby se mohli všichni rodiče svých dětí ujistit,že vědí že je milují nade vše,jsem udala čtyři tóny.Naráz se z koruny stromu na jehož větvích jsem seděla vynořil ten pták,jakého jsem toužila vidět už věčnost.Byl takový,jakého jsem si ho představovala ve svých snech,kde jsem dokonce létala po jejich boku.Jeho melodie byla mnohem hezčí,než ta,kterou jsem ze sebe dostala já.Tóny byli čisté,jasné a hlasité.Zaposlouchala jsem se do ní.Bylo to,jako když mi dědeček zpíval ukolébavku na dobrou noc,když jsem nemohla usnout,dřív,než sám odešel z tohohle světa.Naráz reprodrozd utichl.Jelikož to byl jeden z mých,možná posledních okamžiků v lese a poblíž tak krásného zvířete,zopakovala jsem melodii ještě jednou.Zazpíval ji ještě hezčeji,než tu předešlou,jako kdyby věděl,že je to jedna z mých posledních...

Stoupání k nebi

,,Kolem mne se pohybuje krajina,rychle.Nejdřív se zdá,že její rychlost stíhám,ale po chvíli pozorování se mi nakonec všechno shlukne do jedné velké šmouhy.Nerozeznám od sebe nic.Auta přede mnou jedou stále pomaleji,auta za mnou zrychlují víc a víc.Jsme v pasti.Nezbývá jiná možnost,než přidat a vyjet ze zástupu aut a riskovat svůj život.Rychlost mi teď už nedovolí vidět vůbec nic.Kolem je temnota a krajina jakoby zmizela.Prodíráme se větrem,který nám brání k větší rychlosti.Míjíme první vůz.Krátce se podívám na člověka co sedí za volantem.Když zaostřím na ženu která řídí,vidím její hrozný výraz ve tváři.Přeskakuje očima po našem autu a pak se koukne rovně.

Otevře pusu.Něco říká.Z úst jí vyjde jediné slovo. POZOR.

Než se otočím,cítím ostrý náraz.Auto se silně zatřese a převrátí střechou dolů.Cítím po celém těle bolest.Zachvátí mě panika.

Co se stalo?!

Žije moje rodina?! Je v pořádku?!

Zvládnu se převrátit na bok a zadívám se směrem ke střeše auta.Skrz ní prochází trhlina.Vidím jak se dýmící kouř zvedá ve spirálách k nebi...To je vše co si pamatuji.“ odpovím doktorovi,který mě upřeně sleduje.

Rue- Kapitola 2

Vcházím do lesa a prodírám se silnými keři s ostrými trny.Cítím bolest,zabodáváním trnů do mé kůže mi na ruce začíná rašit malá změť krve.Jelikož jsem na takové věci zvyklá a stává se mi to poměrně každý den,tak si červené tekutiny nevšímám.Jdu pomalu,slyším můj tlukot srdce a praskání suchých smrkových větviček pode mnou.Ačkoliv mi nic nehrozí,žádné nebezpečí,pořád se kolem sebe ohlížím,jakoby na mě každou chvíli měla zaútočit nějaká dravá zvěř.

Kráčím asi 1o minut,než dorazím na předem určené místo,na které chodím už několik let.Začínám cítit měkkou trávu pod mýma nohama a osvěžující vůni květin,jsem na místě.Automaticky koukám směrem nahoru a sleduju strom,tak starý a mohutný.

V malém okamžiku se zachytím za menší větev a v dalším se pevně tisknu ke stromu,abych nespadla.Až jsem ve výši několika metrů,usedám na větší větev,pokrytou mojí dětskou dekou,kterou jsem si potaji vzala asi už v deseti letech.Měla jsem ji moc ráda a nerada jsem věci brala bez zeptání,ale věděla jsem že by mi to rodiče nedovolili.Jsme velice chudá rodina,asi jako většina v tomhle kraji,ale měli jsme čím dál tím větší problémy s penězi.Úroda byla rok od roku menší a stromy už pomalu začínali stárnout jenže na koupi jiných jsme neměli.Sotva máme co jíst...Ale až bude dneska vylosování nových splátců,kam půjde „většina“ z nich zemřít, udělám pro rodinu co je třeba aby se měli dobře a nehladověli.Určitě nebude vadit,když se moje jméno v osudí objeví tak třikrát,výměnou za oblázky.Aspoň by moje rodina získala pár kozích sýrů a přísun obilí na celý rok.

Zakázala jsem si o tomhle přemýšlet.Ze sedu jsem se pomalu vyhoupla na nohy a podívala na rozvětvenou korunu stromu.Byl tak mohutný,že jsem neviděla žádnou škvírku,kterou by pronikl alespoň malinký paprsek slunečního svitu,dokud jsem se nepodívala až k té nejvyšší větvi.Vzchopila jsem se a s verbou jsem začala lézt.Po několika minutách jsem už nemohla,ale dlouhé a složitě prorostlé větve mne neodradili od touhy dostat se k teplému slunečnímu svitu.Už,už jsem se blížila,ale v tom kolem mě proletěl pták tak krásný a cítila jsem z něho takovou odvahu a statečnost,že jsem se zastavila.Byl to drozd.

Útok ohně (Katniss-Hunger Games)

toto je jenom takové popsaní pocitů Katniss při útoku požádu v aréně (Hunger Games: Aréna Smrti)

Dusím se.Nemohu dýchat.

Sípám,díky hlíně padající do mých úst.Nedokážu se pohnout.Cítím palčivou bolest rozplývající se po celé mé noze.Očima podlitýma červenou barvou vidím velkou popálenou a částečně seškvařenou ránu na stehně od ohně,který na mě poslali tvůrci her,v domnění že mě zabije nebo aspoň zmrzačí.Evidentně se jim druhá možnost povedla.

Vidím větev spadlou přede mnou,kvůli jíž jsem zakopla.Větev,která patřila k součástí něčeho živého,ke stromu buku,na kterém jsem ještě před několika minutami spala v hlubokém spánku.

Aspoň na pár přerušovaných hodin od hlídání,jestli mne zrovna v tuto chvíli nepozoruje nějaký další splátce toužící po výhře,který by mne mohl během několika minut zabít,ačkoliv jsem asi 2o metrů nad zemí,jsem mohla usnout a zapomenout na touhu přežít,na strach že zemřu.Že zklamu moji sestru Prim a matku.Jediný kdo by jim zbyl,by byl Gale,který by pro ně obstarával jídlo a dával by na ně pozor,tak,jak jsem ho žádala.A já,jako můj zesnulý otec,bych už byla jenom vzpomínkou obětavé sestry.Vzpomínkou na pochmurný život.

Teď už větev nepatří k ničemu a já si jen uvědomuji,že já už taky ne.V jasně zelených očích se mi zableskne bezmoc,smutek ale nejvíc ze všeho..vztek.

Nenávidím Kapitol,nenávidím prezidenta Snowa a ze všeho nejvíc,nenávidím tyhle hry.